Změny a sny - Příbramský půlmaraton 2021

28.09.2021

To, že letos bude mnohé jinak, jsem začala tušit už se změnou termínu závodu. Z června až na druhou půlku září. K tomu ještě změna trati. 8 x dokola kolem Nováku a Fialáku. Dobrý úlet. A to byl jenom začátek.

Že s námi jednou poběží i Bára, jsem věděla už před pár lety. Stály jsme tenkrát na TGM a ona jako náš hlavní supportér zajišťovala vše kolem běžců. Někde tam jsme spolu zasadily semínko nápadu, který letos uzrál ve splněný sen. Stačil jeden trénink a bylo jasné, že letos to klapne. Pro první štafetu v životě se hecla i Milča. Zbytek štafet jsme obsadili zkušenými "matadory" a začala poctivá příprava.

Naše dámské tréninky byly prosycené koktejlem mnohých emocí - od smíchu, přes pot a slzy až hrdosti a dojetí. To jsme zkrátka celé my, ženy. Citlivé srdcařky, ale když je třeba, umíme se podpořit i překonat své limity. A co by to bylo za štafety, kdyby se do závodu nepřidali i muži.Ti letos byli tři a výborně nás doplnili. Osudím ještě zamíchaly podzimní virozky...ale i s tím jsme si poradili. 

19.09.2021 v 11:30 jsme ve studeném a sychravém podzimním dni odstartovali. Já se soustředila na svých 21 km. První dvě kolečka jsem v zájmu štafety trochu napálila tempo. A pak už jen kroutila jeden okruh za druhým. Běželo se mi dobře, tak jsem si tempíčko držela a jela dál. Běh z mé duše postupně odvál zmatek a tíhu z posledních těžkých pracovních dní. Se znovunalezeným klidem se mi ve tváři rozlil úsměv a s tím jsem bez krize běžela až do posledního kola.

Bylo mi lehce do té doby, než jsem zjistila, že bych mohla konečně prorazit dosud nedosažitelnou metu 2 hodin. Rozpálila jsem to na max směrem k cílové bráně. "Hurááá", běželo mi hlavou, když na mě někdo křičel, že musím běžet ještě o kus dál k druhé bráně. Všechnu sílu jsem dala do sprintu na to pravé místo. "Bohumila Mudrová doběhla 15. z žen v čase 1:59", znělo z repráků zatímco jsem vyčerpaně padla k zemi v domnění, že tohle musí být sen. Chvíli po doběhu do cíle si moc užívám. Ve vzduchu víří tolik pocitů, není třeba nic říkat. Srdce běžců pro tu chvíli spojuje neviditelná nit sounáležistosti právě prožitého závodu. Nechám se tou násobenou radostí celá prostoupit. Dnes to byl to sen a nejen můj. Své snové výkony si totiž zaběhli hned mnozí z našeho týmu. 

Závod mi dal však něco víc než osobáček na 21 km. Přesah v uvědomění toho, že změna je zkrátka život. I když jí zrovna nechceme, protože otřese starými pořádky...i když zprvu může připomínat úlet a nerozumíme tomu, proč se motáme stále dokola v jednom (o)kruhu. A když je pak ještě místo slunečného babího léta podzimní sychravý den a bylo by snažší schovat se do teplých peřin v posteli...nevzdáme to. Běžíme, i když to bolí. Občas dokonce klopýtáme a dochází nám dech. Když se pozorně díváme, kolem trati, vždy se najde někdo, kdo nás svým gestem či povzbuzením popožene dál. Pak stačí už jen držet vhodné tempo, vytrvat, běžet správným směrem a doufat, že to zvládneme. A to ať už jde o závod nebo cokoliv jiného v životě.

Děkuji proto všem spoluběžcům, supportérům, fanouškům a především organizátorům závodu, za tenhle náš společný "životaběh"!