Věžičky u Ostrova u Tisé

Kvůli nejisté předpovědi padlo rozhodnutí jet na písky až ráno. V sedm jsme vyrazili a za tři hoďky už jsme stáli pod věžičkami. Lezla jsem jen na druhém, na žádné tahání jsem se necítíla. Zatím nasávám pískovcová pravidla, techniku zakládání jištění - všechno má svůj čas a jsem si jistá, že poznám, až bude ta správná chvíle.



Na rozlez byla IV cesta na Čekateli. Pak rovnou Zdenička za VI. Pak další cesty, z nichž mi nejvíc mi ale utkvěla Dušičková hrana na Bláznovi. Sice za V, ale paráda a navíc nahoře pro mě výzva nejvyšší v podobě překroku  z věže na věž. Jsem prostě ještě pořád kuře :-) Sabča s Marťou si tu v poklidu střihnou pózy z akrojogy.


Vedle nás mají mezi věžemi nataženou highlinu - další věc, co nechápu, neb dle mého překonávají gravitační zákony.


Silný okamžik byl, když Sabča tahala VII na Sokolovi. Ani jsem nedutala, protože ten morál, tak vysoko bez tutovýho jištění, prostě ještě nechápu.


Poslední cesta měla být fakt jednoduchý komín. Byl uvnitř skály, tak jsem při jištění ani pořádně neviděla, kam mi prvolezec dolezl. Tak si po něm pak v pohodě odšlápávám komínek a v poslední třetině slyším ze shora jen: "Tak a teď si zkusíš něco nového, co jsi ještě nelezla." "Super". Ta novinka má spočívat v tom, že si narvu nohu, ruku a pak i celý bok, kam až to půjde, do toho "spárokomínku! a druhou půlkou těla venku popolezu, pak se vyndán ven a zase zarvu, kam až to půjde. A takto dokola až nahoru. Funím, cítím, jak se mi odírá kůže na rameni, ale snažím se, seč ještě můžu. Dolezu lehce rozklepaná, ale šťastná.



Slaníme, balíme a vyrážíme zpět do PB. I na "otočku" to stálo za to!