S chřipkou o závod aneb brdský Winterrun 2019
Letošní brdský winterrun u nás provázela smůla. Měla jsem běžet v týmu Lišáků - s Jířou a Michalem a měl to být pohodový závod. Jenže...
Nejdřív Brdy zasypaly kvanta sněhu. Ok, takže do bude maso. Pak lehla Jířa. Ok, takže poběžíme jen dva. Ráno před závodem jsem se vzbudila s nepříjemným pocitem po těle i já. Snažila jsem ho ignorovat, protože jsem se fakt těšila. Tak při běhu aspoň vypotím bacily, no co. Vyrazili jsme tedy jen s Michalem směr Trokavec, kde má závod zázemí. Byla zima a namrznuto. Na místě mě pohltila předzávodní atmosféra a na to, že se "sotva vleču" jsem nemyslela.

A najednou cílová rovinka a já v sobě ještě našla energii na závěrečný sprint! (Asi vlivem těch Peťasových dvouhodinových squashových drilů na mé VO max :-)) Neuvěřitelné je to, že z těch 69 žen, které startovaly jsem doběhla 29. Jako fakt jich ještě 40 doběhlo za mnou? To není možné, já měla pocit, že běžím poslední! Chytla mě pozávodní euforka. Bohužel mi sebrala poslední elán a já po příchodu domů padla do postele a spala.
Prospala jsem ještě celou neděli a v
pondělí
ráno
začalo být
zle. Bolela mě snad každá
kost v těle, každý
sval, horečka + rýma,
kašel. "No jo dámo,
tak běhat s chřipkou po závodech
v tomhle mrazu, to si koledujete o pořádný
zápal
plic" prorokoval mi lékař
"Naštěstí
plíce
máte
zatím
čisté,
ale tohle budete muset poctivě odležet." A tak jsem se
propadla na dalších
několik dní
do mátožných
mrákot
ze kterých
je lepší
si na nic nepamatovat.
A
dnešní moudro?
S chřipkou se dá závodit, jen je třeba počítat s tím, že Vás taky může pěkně doběhnout!