Osudový Příbramský půlmaraton

"Nedá se říct, proč se stane to či ono. Čím co rozkvete, zajde, nebo nabere jiný směr.Ale když jsem se ztratila v divočině svého žalu, našla jsem si svou vlastní cestu. "

                                                                                                                            Cheryl Strayed, Wild

Příbramský půlmaraton jsem zaregistrovala v roce 2016 v době, kdy moje energie šla úplně jinam, než do běhání. Po nezdařeném manželství jsem se ze severu vrátila do Příbrami jen s tím, co se mi vešlo do krosny. Ač mi táhlo na pětatřicet, začínala jsem znova a od nuly. Pracovně, s klienty chráněného bydlení Nalžovického zámku, jsem si troufla jen na 2km fitness běh. Pan Barášek nám tehdy věnoval startovní čísla a trička. Atmosféra běžeckého závodu mě tenkrát doslova pohltila a vlila elán do žil.

Tak jsem se začala zase nějak hýbat a žít. A daly se tím do pohybu i ostatní věci. Sehnala jsem novou práci a v ní i svou běžeckou sestru Georginu. Ta dala dohromady běžecký tým a my, úřednice ze "sociálky", doplněné Silvou z "pracáku", jsme začaly v roce 2017 trénovat na štafetu 5 km. Týmovost do běhu vnesla ještě větší radost a elán, což se pozitivně odrazilo nejen na našem životním stylu, ale i atmosféře v naší práci. Emoce z první uběhlé štafety už navždycky zůstanou zapsané někde hluboko ve mně. Byla to ryzí euforie. A někde tam se zrodil můj nápad, uběhnout tenhle půlmaraton celý. S Georginou jsme si pak střihly spoustu závodů většinou kolem 10 km.

Příští rok už jsme se štafety nemohly dočkat , těšily jsme se na společné tréninky na 5 km a předzávodní dril :-) Týden před startem jsem získala v akci "Do práce na kole" startovné na celý závod. I když nebylo natrénováno lege artis, tenhle sen jsem si chtěla splnit. Běžela jsem proto v prvním kole i s čipem na štafetu, který jsem předala týmu a zbytek závodu pak už jen za sebe. Doběhla jsem v limitu se slzami v očích. Cítila jsem hlubokou vděčnost za to, že mi tady bylo přede dvěma lety dopřáno zase chytit vítr do plachet. Bylo to něco jako "iniciační rituál" běžce uvnitř mě. Jako by do sebe všechno najednou zapadlo a začalo dávat smysl.

A můj běh se začal měnit. Táhlo mě to z města do luk a lesů, na hřebeny Brd. Přestala jsem měřit vzdálenost a rychlost, prostě jsem běhala jen tak. A běh pak začal měnit i mě. Začala jsem se z lesů vracet obohacená o klid, s chutí do života, více propojená s přírodou a jejími cykly, kterými mě učí čelit nepříznivým podmínkám nejen při běhu, ale i v životě.

Věřím, že když někdo koná dobro, může ovlivnit řadu zdánlivě nepatrných souvislostí, které mají ve skutečnosti velký dopad. Tak jako Příbramský půlmaraton tehdá otočil mým osudem příznivějším směrem.

15.6.2019 budu proto stát opět na startovní čáře. Můj osudový závod mě přitáhe z lesů na chvilku do ulic města. Do mého štafetového týmu. Už teď cítím, že to bude plné energie a emocí, protože vzájemná podpora a drobné laskavosti v podobě poplácání po ramenou či hecováním do cílového kopečku, to vše nás spojuje a buduje vzájemnou sounáležitost. A jak už jsem psala, dobro pak může ovlivnit řadu zdánlivě nepatrnných souvislostí...

S hlubokou vděčností věnováno panu Baráškovi ( zároveň všem , kdo se podílí na organizaci Příbramského půlmaratonu) a mým běžeckým ženám - Georgině, Klárce, Silvě, Báře, Renče.