O nespoutanné jízdě

V noci na neděli u nás napadaly haldy sněhu. Když už sněžit přestalo (kolem 15 h), popadlo mě pokušení nasadit běžky hned u baráku a někam vyrazit. Vydala jsem se přes Drkolnov (šlo to), směrem k Vokačovskému rybníku a přes pole do lesoparku Litavka (nějaká stopa byla). V lesoparku to vypadalo,  jak ve sněhovém královstí.

Na obzoru jsem viděla hrozivě šedavé Brdy zahalené mlhou. Ten pohled mě přitahoval jako magnet. Všechny rozumné argumenty, proč tam dnes nejezdit (padaly stromy atd) přebilo jejich mocné vábení a já prostě musela.

Střihla jsem to přes pole nahoru. Stopa žádná a vyšlapávat jí v těch 20 centimetrem do kopce byla rasovina. Ačkoliv jsem se pekelně nadřela, nenapadlo mě to otočit a stoupala jsem dál. Přesně za cedulí konce Lazce jsem přejela silnici a vplula do lesa. Ta nádhera mě očerovala a stoupala jsem výš a výš.

Pak už byla i nějaká stopa a na spojce mezi Orlovem a Slaninou to jelo jako po másle. Viděla jsem tu souboj jelenů. A když to tak pěkně jelo, jela jsem dál a dál až k Pilské. Začalo se stmívat, tak jsem se nalokala čaje a vydala se zpátky. Jelo se pořád dobře. Akorát už byla tma a já pak netrefila spojnici v lese, kde jsem měla vyšlapanou cestu. Chvíli jsem se tam v té tmě motala a pak jsem to krosila mezi stromy hlava nehlava s cílem aspoň z lesa nějak vykličkovat. Až jsem na tu svou stopu po chvíli narazila. A ten sjezd sněhovým králostvím byl famózní.

Těžko se to popisuje, je to zvláštní prožitek hlubokého klidu. Když se v lese setmí a krajina spí pod sněhovou peřinou. Naprosté ticho, klid a jenom vy. I když je tma, sníh odráží světlo. Čelovku jsem ani nevyndala.

Když jsem pak sjížděla tmou svou stopou sněhovou plání k lesoparku, přišla jsem si nespoutaně, lehce a volně. Vychutnávala jsem ten nečekaný prožitek svobody a svištěla zpátky k městu.

A dojela jsem na lyžích zase až před dům :-)