Můj vánoční jelen

17.12.2019

Určitě znáte ten pocit všichni. Když se to na vás valí ze všech stran a máte pocit, že ať děláte, co děláte, propadáte se hlouběji a hlouběji. Urgence, nesplněné úkoly, stížnosti, nedorozumění, konflikty, zdravá životospráva v kolotoči předvánočních večírků vzala za své už začátkem prosince, nad městem visí šedivá deka z mlhy a vám se zdá, že jen děláte jednu botu za druhou. Tím, jak vnitřní tenze stoupá snižuje se kapacita zdravého rozumu. Zabalit dárky, ozdobit cukroví, připravit program na event,....A mozek jede a jede.

Zdá se, že tohle má jen jedno rozumné řešení. Nasazuji proto běžecké boty a vybíhám. Jak stoupám, nechávám za sebou šedé město a pohlcuje mě hustá mlha. Nikde nikdo, jen stromy a mlha. Mozek se ještě chvilkami sebemrskačsky zpytuje v kolotoči vnitřního kritika. I tady v hlubokém lese.

Najednou se přede mnou objeví On. Jeho výsost, král lesa - jelen. Stojíme mlčky proti sobě a hledíme si vzájemně do očí. Jeho pohled je klidný, soucitný a já mu rozumím. Říká mi, že jsme oba součástí jedné přírody, že můj klid na mě čeká v hloubce lesa. Že tady se vždycky mohu potkat se svou duší a z toho místa pak najdu i směr, kudy jít dál. On pak pootočí hlavou a dvěma skoky zmizí v houští. Já tam ještě chvíli stojím, zatímco v srdci se mi rozlévá klid a vnitřní usmíření. Stoupám ještě výše, do krajiny ledového království.

Z Kazatelny pak chvilinku koukám dolů na šedavou Příbram, když najednou se z nebe začínají sypat sněhové vločky. Cítím dojetí. Vánoce jsou časem zázraků a mě dochází, že si mi právě jeden stal.

Přeji i Vám zázračné vánoce a posílám jeden Jelení hudební dárek zde .