Když zázrak přijde, odkud ho nečekáš aneb Příbramský půlmaraton 2020

"Běh vás totiž změní - je to velmi niterný a osobní proces transformace. Proces, který můžete plně sdílet jen s někým, kdo jím také prošel. Když vidíte druhého běžce, víte, že on také ví. Prošel stejnou iniciací a tato zkušenost z vás dělá spřízněné duše." Michal Mynář

Kdo mě dobře zná, ví, že jsem se celý měsíc pokoušela na svůj srdcový závod trénovat. Na můj vkus docela poctivě. Dala jsem si metu "pod dvě hodiny" a kroutila jedno kolečko městem za druhým s vidinou, že letos to klapne.

Jak se blížil den "D", začalo být jasné, že by se musel stát zázrak. Těch pět minut na dvě hodiny ne a ne srazit, i když bylo venku hezky chladno.

Na radosti z běhu mi to nic neubíralo. Moje běžecké srdce tepalo radostí z toho, že se mu povedlo rozběhat "náš úřad". Z původních třech štafetových běžkyň nás letos běhalo už deset. A rozrostl se i počet osob běžících celou trať.

A pak přišel startovní den. Poslední desítky minut před závodem...nervozita, napětí a očekávání. Koktejl emocí pumpuje do těla adrenalin. Tým úředníků se promění v tým běžců. Za chvíli se budeme funět, rudnout a potit krev bez ohledu na to, jaký kdo zastává post.

Obvykle chvíli před startem mívám nějak v mlze. Letos tomu není jinak. Přehrávám si v hlavě, jestli jsem rozdala všem dobře čísla a čipy... ano, ale jako bych na něco zapomněla. Se startovním  výstřelem však není prostor pro nic jiného, než běžet a dýchat.

Nechám se strhnout davem, přepálím první kolo. Je hic, ale kroutím druhé. Třetí kolo mi silným úderem vrací ten zpackaný start. Bolí to tak, že zpomaluji hodně pod své tempo. Hlava je prevít, chvíli mě zkouší představou uhnout na náměstí 17 listopadu a běžet domů. Obzvlášť, když je nad slunce jasné, že tohle žádný můj rekord nebude, i když jsem tak dřela. Přichází krize.

A pak se to stane. Z dálky na mě mává nějaká povědomá osoba, s hrdě připnutým startovním číslem a medailí na krku. A je to moje maminka. V tu chvíli mi docvakne, na co jsem zapomněla. Přihlásila jsem jí jen tak "do počtu" na fitness běh, s tím, že startovným přispěje spolku Radost Příbramáčkům. Ale v tom předzávodním frmolu jsem na ní zapomněla. Moje maminka nikdy neběhala. Natož, aby se účastnila nějakého závodu nebo věděla, jak to na nich chodí. A přece se zorientovala v zázemí závodu, vyzvedla si registračku, připnula číslo a sama se postavila na start. A uběhla si to své až do cíle!

Po tomhle setkání mě trudomyslnost nadobro opouští. Nabírám vítr do plachet a ve čtvrtém kole předběhnu ještě pár běžců. Ve finiši na kopci mám své supportéry, díky kterým do cíle nakonec sprintuji. Čas 2 h 8m (o 2 minuty zlepšení oproti loňsku), celkově jako obvykle chvostu, ve své kategorii na 12.místě.

Objímáme se, fotíme a u společného jídla sdílíme své první dojmy. A já jsem šťastná, jako blecha i bez svého rekordu. Protože život sám je závod plný překvapení. Za něčím se ženeš a on ten zázrak nakonec přijde, odkud ho vůbec nečekáš.

S hrdostí věnováno mé mamince, začínající běžkyni, mým spřízněným běžeckým duším (včetně těch, kteří poběží příští rok) a našemu podpůrnému týmu.