Jak jsme nedali Konigsjodler a užili si romatických soutěsek


Konigsjodler s facebookovou skupinou Adrenalín Milana Rálka byl plánován na víkend 23.-24.6. 2018. Mělo to být tak, že v sobotu nastoupáme k feratě, přelezeme jí a přespíme na chatě Matrashaus nahoře. A druhý den sestup k Arturhaus a pak zpět k autu. Už v pondělí začalo být jasné, že to nebude jen tak. Téměř všechny meteoservery hlásily prudké ochlazení, nahoře ve 3000m.n.m. mělo v pátek sněžit a mrznout. V sobotu mělo být mrazivo, ale jasno.

Byl to risk, ale vyrazili jsme. V pátek směr kemp Vierthaler . Na místo jsme dorazili ještě za světla a mohli se tak pokochat okolními horami a průzračnou řekou Salzach, na jejímž břehu kemp leží. Žádné ponocování, protože budíček měl být už v 5:00.

A taky, že byl. Venku bylo chladno a obloha zatažená. Vyjeli jsme k parkovišti u nástupu. Už tady, v asi 1400 m.n.m. bylo citelněji chladnějí, než v údolí v kempu.

Čekal nás pořádný nástup, téměř 1000 výškových metrů. Vydala jsem vzhůru společně s Martinem a horským průvodcem Romanem. Brzy jsme se vzdálili od ostatních. Bylo chladno, stoupalo se mi dobře. Za první polovinou se mi začali kluci vzdalovat. Zbytek výpravy byl hluboko pode mnou. Nevadilo to, cesta se klikatila stále vzhůru jednoznačným směrem. Navíc jsem měla z uplynulého týdne zmatek v hlavě, který potřeboval utřídit. Krok za krokem vzhůru. Cesta se začala měnit v kamení a ve skálu. Bylo zataženo a mě na chvíli pohltil mrak. Stačila chvilka, kdy nebylo vidět, kudy dál a přestalo mi být v samotě dobře. Ta chvilka mi až bolestně reflektovala stav mé duše. Nebojím se chodit v horách sama, poradím si prudkým krpálem, přejdu sněhovou hroudu(subjektivně sněhové pole), unesu svůj bágl , popolezu po skále. Ale najednou to dál nešlo.

A i když v té výšce už mrzlo a fučel vichr, já stála jako přikovaná na místě. V tu chvíli úplně ztracená. Mísil se ve mě vztek na kluky, že mi utekli, s lítostí a smutkem...a samota mi zalézala pod nehty společně s všudypřítomným mrazem. Tak blízko oblakům mi nebe přichystalo tuhle lekci, ze které jsem nebyla schopná utéct. Musela jsem jí plně prožít.

Přibližující se hlava v černé kukle mě vysvobodila z paralýzy. Stačilo být na dohled a nohy mě začaly zase poslouchat a stoupat dále vzhůru. Nepotřebovala jsem podpírat nebo táhnout, jen být následována. S přibývající výškou a mým klesajícím tempem, pak zase následovat... toho, kdo se ohlédne, jestli tam jsem... toho, kdo zpomalí, když to bude potřeba.

Takhle jsme dolezli až k začátku feraty. A ta byla zahalená v hustém šedém mraku. Mrzlo. Foukalo. Vidina deseti hodin v lezení v tomhle klimatu s nemožností si případně pořádně odpočinout z důvodu neskutečné zimy a rizikem podchlazení, byla jasnou kombinací pro mé rozhodnutí. Takové, jaké jsem zatím ještě neudělala. Prostě do tohohle nepůjdu. Ne dnes. Ne tady a teď. A šlo to rozhodnout lehce, protože jsem o tom byla přesvědčená. Martin s Romanem do toho nastoupili, stejně jako další dva chlapíci. Zbytek výpravy se rozhodl též otočit.

Náhradou jsme si dali feratu Grandlspitz  o trochu níže. A už tady se potvrdilo, že nelézt dnes Konigsjodler bylo dobré rozhodnutí. Většina dívek měla díky prokřehlosti prstů problém lézt i zde. Jednoho účastníka potkala taková nevolnost, že musel z feraty slézl a sestoupit zpět do údolí. Tam nahoře by to bylo zcela jistě na vrtulník...pokud by do toho vzlétnul.

Po ferátce jsme sestupovali nádherným slunečným dnem alpskými loukami, na kterých se pásly ovce a krávy. Konigsjodler zůstával po celou dobu zahalený v zlověstně šedých mracích.

Během sestupu potkala nevolnost dalšího člena výpravy...jak píši, rozhodnutí nelézt konigsjodler nám ušetřilo spoustu vážných starostí.

Odpoledne jsme se vydali do soutěsky Kitzlochklamm . Místní ferátka je hravá, těžší pasáže vám trochu vytahají ruce.... Celou ferátku jsme dali jen tři lezci z původních pěti. A to jsme ani nenalézali do obtížnosti F. Nicméně soutěska je velmi romantická, krásné zákruty říčky a ohromný vodopád. Velmi jsem si to zde užila! Pak jsme jeli k Arturhausu nabrat Martina, který již z Konigsjodleru sestoupil a vyprávěl nám zážitky.

V neděli jsme neměli moc na výběr, neboť jsme měli nahoře ještě Romana, který se rozhodl dokončit Konigsjodler podle původního plánu. Vyjeli jsme proto do nedaleké soutěsky Lammerklamm . Byla to krásná procházka, plná tyrkysových peřejí.

Pak jsme vyzvedli Romana a vyrazili zpět domů. A od té doby v hlavě spřádám, kdy se na Konigsjodler zase vrátím. Zcela jistě vím, že to bude tehdy, až bude tutově dobrá předpověď :-)