Hrubice aneb některé věci prostě musí uzrát!

09.10.2018

Hrubá skála se mi do srdce vryla už hodně dávno. Majestátní skalní věže, vůně pískovce a cinkot karabin místních lezců. Ale některé věci prostě musí uzrát...někdy musíme dozrát i my, abychom překonali své strachy, posunuli své limity....někdy je třeba věnovat čas tréninku svých schopností...anebo potkat ty správné lidi, kteří ve vás zažehnou jiskru nadšení, která se naplno rozhoří...

Sabča nás na Hrubici lákala už dlouho. Byl to pro mě velký a nedosažitelný sen. Taková ikona lezeckých oblastí. Volný víkend před námi, předpověď luxusní a tak jsme cestou z lezení na stěně v Písku spřádali plány, jak s ním naložit. Sabča nám připomněla svou nabídku a mě tahle troufalá myšlenka se mi usadila v hlavě. V podstatě bylo rozhodnuto. Ale rozhodně nebylo vyhráno. Cestou autem jsem se střídavě těšila, střídavě jsem měla svíravý pocit ve všech útrobách. Respekt? Strach? Vzrušení? Nejspíš směs toho všeho a pekelně intenzivní!Cestu od auta k věži mám skoro v mlze :-)

A pak najednou lezeme na Dračí věž Rudou hranou za VII. Hned v první části mě čeká zkouška odvahy v podobě traverzíku. Peťa mě jistí z kruhu za rohem a já se šourám. Postupuji po milimetrech, ale postupuji. Peťas leze dál, já jistím a snažím se nedráždit vosy, které mají hnízdo kousek od kruhu. Je třeba překulit se přes převísek a ono to jde. Lezu vzhůru a najednou je vidět za mými zády zámek Hrubá skála. Vzduch voní podzimem, sluníčko příjemně šimrá do zad a my postupujeme k poslednímu kruhu. Peťas mi mizí z dohlede tím, jak vylézá na poslední balkonek.

Slyším ho funět, tak jsem ve střehu. Už vím, že to znamená nějaký zádrhel. Párkrát vylézá a slézá. Nakonec se rozhodne dobrat mě v z hodin na balkonku. A znovu se pokouší po téměř hladké skále vyrvat cestu na vrchol, což se mu podaří. Když to po něm lezu, nechápu, jak to dal. A najednou jsem nahoře taky. Sedím na věži, ani nedutám. Jsem nahoře! Sleduji mlčky Hrubou skálu, Trosky, Ještěd a okolní věže. Nepopsatelný pocit. Jsem celá rozechvělá. Je to prostě náááááádhera! Fotíme se Sabčou a jejím Peťou, kteří vylezli nahoru jinou cestou. Mám trochu potíž dojít ke slaňáku, který je bokem. I to slanění dolů je parádní jízda!  

Po obědě jsme měli v plánu ještě Dračí zub a cestu Kaushkovu hranu za VII. Už odspodu se mi viditelný převísek jevil jako náročné místo. Kruh byl přesně pod ním. Peťas do toho statečně suverénně nastoupil, přelezl to jako malinu a zmizel mi za hranou. Dole pod skálou děti výskaly a tleskaly mu. V jednu chvíli jsem slyšela Peťasův povel "zruš". Naštěstí mi to nešlo tak rychle, tak jsem to na něj křičela. Zděšeně křičel zpět, že to si snad dělám srandu. Rychle jsem šoupla lano zpět do jistítka. Ten povel nebyl na mě, to byli lezci vedle, do háje!

 

Nicméně převísek v traverzu směřující za hranu čekal i na mě. Tak jsem se do toho pustila. Šlo to bídně, nebylo vidět za roh, kde je další jištěním. Kam případně spadnu? Bude kyvadlo? Tyhle myšlenky mě vynervovaly tak, že to prostě nešlo. Vracela jsem se zpět ke kruhu. Paralýzu jsem prodýchala a šla do toho znovu. Znovu jsem dolezla až do místa, odkud nebude cesta zpět k kruhu možná. Bylo by tak lákavé vrátit se zpátky do bezpečí ke kruhu. Vnímala jsem skálu všemi smysly a soustředila se jen cestu vpřed. A najednou to šlo. Přehoupla jsem se za hranu nad převis, kde mi to sice trochu ujelo, ale byla jsem tam!!! Potřebovala jsem si trochu odfrknout a lezla jsem dál.

Zbytek byl víceméně za odměnu. Po tom adroši u převisu se mi lezlo úplně medově. Nic nevadilo, že mi ještě jednou ujely nohy, protože mě to aspoň to aspoň nasměřovalo do správné linie a šup nahoru. 

Ani se mi nesnilo, že budu Hrubou skálu pozorovat z vrcholků skalních věží. Ale jsem tady. Díky prvolezcovi Peťasovi a Sabče, že nás sem vylákala. Díky, za to vábení za hranici komfortní zóny. Tahle hranice mi už tolikrát dala drsnou školu, že na ní prostě ještě nemám. Tolikrát jsem se to snažila urvat na sílu, sycenou vztekem, že jí nemůžu překročit a pak se slzama ponížení chtěla seknou s lezením. Tolikrát jsem v různých cestách padala a zkoušela kroky znovu a znovu, ale stejně to nešlo. Tak dlouho jsem cvičila, ale v lezení stejně stagnovala. Lezení mě však bavilo a vnitřně sytilo.

A dnes tady prostě sedím na vrcholu věže. A znovu díky, za to vábení za hranici komfortní zóny. Jen tam lze posouvat limity, ale až tehdy, když nazraje ten správný čas!