Dolomity 2018, den druhý: Punta Penia 3342 m.n.m.

Druhý den jsme s Peťasem plánovali vzhledem k hlášenému počasí něco podobného. Ráno brzké vstávání, feratka, kde polezeme max pár hodin, a hlášený déšť nás chytí maximálně při sestupu.

Ostatní ale změnili plány. Jede se na vrchol výpravy - na nejvyšší horu Marmolady. Rozhodli se bez nás a už se o tom nikdo nechce bavit. Marně se snažíme zjistit, proč tam lézt, když vrchol bude stejně v mracích a neužijeme si to. Dostává se mi pouze strohé odpovědi, že na ledovci déšť nevadí. Nemám z toho dobrý pocit...

Narychlo tedy balíme ledovcovou výbavu, jiné oblečení, všechno tak nějak kvapem. A víte, co se říká o práci kvapné. Naše auto od apartmánu vyjíždí kvůli tomu později, ostatní už odjeli.

Parkujeme na druhé straně Lago di Fedaia než včera. Stoupáme 600m výškových  k chatě Fiaconi (2625) . Za sebou nechávám Peťase, Milana a už před sebou vidím členy výpravy z aut, kteří vyrazili dříve. Definitivně je dostihnu až na chatě, kde si dávají kávu a čaj. Zjišťuji, že Peťas se trhnul.Volám mu a jsem naštvaná, že mi to nedal vědět. Šel jinudy, prý už jsem měla hodně nastoupáno, tak mě nechal jít s ostatními. Nemám náladu na posedávání na chatě, nechci ztrácet čas, když je v plánu nejvyšší vrchol Dolomit s tak katastrofální předpovědí počasí na odpoledne. Vyběhnu s Martinem napřed, ztrácíme směr a dle Peťasových instrukcí se musíme zase vrátit o dost výškových níže. Mezitím už i ostatní z chaty vyrazili. Míjím je, mám vztek, tak doslova upaluju po cestě, o které si myslím, že končí nástupem na feratu na vrchol.


Ale! Přede mnou je kopec plný sněhu. Volám proto Peťasovi, který mi říká, že je třeba sněhové pole přejít a za ním už bude čekat pod feratou on. Zhodnotím to tak, že nandám mačky a jdu. Uprostřed kopce mě vztek opouští, tak čekám na ostatní. Pořád nandavají mačky, ale dochází mě Petra. Jdeme do sněhového kopce spolu. Začíná mrholit. Jak se blížíme pod feratu, mrholení se mění v liják.

Na feratu nastupuje hodně lidí - zájezd od Alpiny s guidem. Leje, snažím se sundat mačky, ale je to na houby. Vůbec se mi to zde nelíbí. Lezci z feraty uvolňují kamení, padá kolem nás. Začíná to být už dost nepříjemné. Naštěstí uvidím na feratě Peťase. Říká, ať makám, ať tu skupinu předběhneme, jinak bude průser.

Leje jako z konve, skála klouže jak namydlená, všude lidi, někdo nám nadává, že předbíháme, začínám být promočená na kost, Peťas pořád žene, předbíháme další lidi, klouže mi to, leje, mám všechno na sobě promáčené, je zima, předbíháme další lidi... už nevím, kde jsou ostatní naši, je to pro mě úplně nepřehledná situace, totální chaos.

Se stoupající výškou se déšť mění na sníh.Pohyb v té zimě a výšce v promáčeném oblečení vyžaduje stále víc energie. Ptám se Peťase, jestli se to dá otočit. Sděluje, že ne. A že jsme teprve v desetině celé feraty. Ptá se mě, zda mi je špatně. Mám jen strach. Poprvé jsem se ocitla v takovéhle situaci. Dostává se mi odpovědi, že strach mě jen paralyzuje. Snažím se proto nemyslet na to, kolik cesty mě čeká, že to nemůžu v tomhle stavu zvládnout, ani na špatné scénáře v podobě uklouznutí, pádu atd. Dostávám od Martina kousky čokolády a jsem mu za to nesmírně vděčná. A lezeme dál.

Kramle kloužou čím dál víc. Vítr mi bolestivě bodá ledové vločky do očí. Potkáváme otce s 13-ti letým klučinou. Patří ke skupině od Alpiny a jejich guid je někde hluboko pod nimi. Kde mají mamku, taky přesně neví, doufají, že někde s guidem. A tohle setkání je pro mě stěžejní. Klučina statečně leze dál, sníh nesníh, postupuje kupředu. Je to inspirující. Začínám se zase mobilizovat. Fyzičku přeci mám, zimu zvládnu, každé ráno se otužuju. Dovoluji myšlenkám soustředit se jen na další popolezení, katastrofické scénáře stopuji hned v jejich zárodku. A to i tehdy, když se na skále vedle nás odráží s řinkotem cepín, který spadl někomu nad námi.

Klučina se začíná ptát, kdy už budeme nahoře. Nechci mu říkat pravdu, že je to ještě hodně daleko. Odpovídám mu( a i sobě) , že je to nějaký kousek a že to určitě v pohodě zvládneme. Říkám mu, že je borec, že leze skvěle. Oba máme chvílemi krize, ale kdykoliv se míjíme, tak ho podpořím. Tímhle náhodně vzniklým spojenectví v úplně rizikově průserové situaci si vzájemně dáváme odvahu a sílu jí čelit. Je to na hraně, chvílemi i za hranou. Ale díky tomu v sobě pocítím  obrovskou vůli k životu, k přežití. Lezeme výš a výš, nekonečně dlouho, až ferata přeci jen skončí. Dál jdeme sněhem, je taková mlha, že není vidět kam. Jdu s Martinem, se kterým vedu lehce pitoreskní rozhovor o tom, jestli se mu o těch pár metrů přede mnou jde dobře. Jsem vděčná, že na to přistupuje a každé tři kroky hlásí komfort své chůze. Až dojdeme na vrchol. A je tu chatka! Cítím neskutečný příval štěstí a radosti. Ten se po příchodu dovnitř zmenší. Je tu narváno a chladno. Zjišťuji, jak moc jsem promáčená a jak se nehýbu, začínám se nekontrolovatelně třást zimou. Peťas mi sežene polévku, která mi udělá lépe. Dorazí další z naší skupiny.

I přes vánici se rozhodujeme, že nejlepší bude pokusit se o sestup. Takže vybíhá do toho nečasu, nandáme mačky a utíkáme patrnou sestupkovou dolů. Mám staré mačky a sníh se mi lepí do vzorku bot, čímž mi vznikají pod nohou boule sněhu. Pořád padám, ostatní běží , tak jdu poslední a ostatmí mi mizí v mlze. Křičím, ať počkají, což peťas udělá. Jsem vděčná. Doběhneme o trochu níž k feratě. Sundaváme mačky a lezeme dolů. Každý výškový metr dolů je znát. Přestává být taková zima.

Slezeme až k nástupu na ledovec. Peťas mi říká, že na ledovci jsem už dneska šla. Přizná se, že mi do telefonu řekl, že je to jen "sněhové pole" , abych nevyváděla. Kupodivu mi to dodává elán. Dva z naší výpravy vyběhnou na ledovec "jen tak" a běží dolů. My se navazujeme a volíme sestup v lanovém družstvu. Vzhledem k tomu, že se mi dělají ty sněhovou boule, pořád padám a každých pět kroků je musím sklepávat. Jak scházíme níž a níž, mlha zůstává nad námi a konečně začíná být trochu vidět. Až ledovec končí. Sundáváme mačky a sestupujeme zpátky dolů k autu.

Z 2053 m.n.m. nahoru do 3343 m.n.m a zpátky. Takže převýšení 1300 m.n.m nahoru a 1300 m.n.m. zase dolů po svých. VHT, lezení po feratě i ledovcová turistika. Z počasí jsme ochutnali mlhu, déšť, vítr, sněhovou vánici a po příjezdu do apartmánu začalo svítit sluníčko. Jedinečná možnost otestovat se v nekomfortních podmínkách. Za jeden den tolik zážitků, kolik se někdy nevejde ani do jednoho roku. Tak štědrá k nám byla Marmoláda.